Horolezci na Turkestanskom hrebeni

Jan Vlasák - 5.3.2008

V horách, ohraničujících Ferganskou kotlinu, ležících na trojmezí Uzbekistán -Tadžikistan - Kyrgyzstan, se údolí jmenují buď Kara-Su /Černá voda/, nebo Ak-Su /Bílá voda/. To naše se jmenuje Ak-Su.

Oči přitahuje tmavá špice vzadu v závěru doliny. Severní stěna hory Ak-Su. Osmnáct set metrů prakticky svislé žuly končí v 5200 metrech. Kam se hrabe Eiger nordwand. Není divu, že horolezecký lágr zbudovali právě tady. Takovou atrakci hned tak někde neobjevíš. Tady v horách je příjemněji než dole v nížině. Svěží vzdoušek, ale řídký. Jsme v 2300 metrech. Pod kempem na louce plné velkých balvanů si bezva zaboudlujete. A nedivte se když se u toho zadýcháte.

Ak-Su znamená Bílá voda

22_impozantn_severn_stna_ak-su_
Impozantná severná stena Ak-Su

V kempu jsme se setkali s kamarády z Hradce. Jsou tu už pár dní, tak se nejdřív zajímáme jak se mají. Zdenek s Korákem vylezli nejpopulárnější cestu v dolině ve východní stěně Malého Iskanderu a pak podnikli prvovýstup na Sloup. Ta zeď ohraničuje severní stěnu Ak-Su od západu. 800 metrů. Dolní polovina svislá, horní jemně do převisu. Ohodnotili to VII-VIII UIAA. Ruští spasitelé – personál kempu – prozkoumali trasu dalekohledem a ohodnotili na 5b. Petr s Hubertem jsou ve vedlejší dolině Parus a dělají cestu v netknuté perfektní stěně hory Parus. Na její úpatí je to den cesty. V salaši pod táborem si vypůjčíš osla, ten ti tam odnese bágly. Ale musíš to s ním umět. Na slušné zacházení nereaguje. Je potřeba mlátit a kopat. Zkrátka osel. Vrátíš ho za týden až příjdeš zpět, nebo ho přivede pastýř, který má zrovna cestu odtud sem.

Jestli si chcete vylézt na opravdu pěknou pětitisícovku, doporučujeme Pik Orozbekova – lidově nazývaný Makalu. Je to ostrá pyramida v závěru vedlejší doliny.
V dolinách Turkestanského hřbetu se horolezec vyřádí. Další parta kámošů působila v dolině Kara-Su (jak jinak) dále na východě. Tamní žulové monolity je naprosto uchvátily. „To je druhá Patagonia“, svorně prohlašují.

22_severn_stna_piku_alexandra_bloka_5230_m_n.m._
Severná stena hory Pik Alexandra Bloka, 5230 metrov

Žial počasí jsme měli zcela stabilní. Dopoledne čisté nebe, odpoledne dole v lágru liják, uprostřed kroupy, hore sníh, a hromy a blesky lítají všude a k tomu hnusně vyfukuje. Mraky odtáhnou během noci. Sice nejsme z cukru, ale opravdická horolezba se v tom teda provozovat nedá. Vždyť v té mlze ani nevidíš jestli netrčíš v cestě ňáké lavině!
Pár nadšenců občas vystartovalo za jasné oblohy pod stěnu. Někdy se jim podařilo i kus popolézt. Čím výš, tím promočenější, namrzlejší a otrávenější se vraceli.

Moudrost spočívá v tom, nebýt moudrý příliš

Ale turistikovat se dá vždycky. (Teď se tomu moderně říká „treking“.) „Neexistuje špatné počasí. Jest pouze nevhodné oblečení.“ Říkají Skandinávci, a jak jim to prospívá! Ale prosím vás, ve vysokých horách za bouřky, nebo za lavinového nebezpečí na tenhle bonmot zapomeňte. To jen my – zkušení, co odhadneme dobře svoje schopnosti – můžeme všude. A ještě výrok kteréhosi slavného horolezce, který sedí (ten výrok) i za bouře, i když padají laviny: „moudrost spočívá v tom, nebýt moudrý příliš.“

Vybaveni takto teoreticky jsme se vybodli na čekání na počasí a vyrazili na několikadenní výlet. Přes sedlo Akťubek jsme přešli do vedlejší doliny Kara-Su. (Je to jiná dolina než „druhá Patagonia.“ Ta je o pár dolin více na východ.) Po hřebenu vede asi hranice mezi Uzbekistanem a Kyrgyzstanem. Tady se ty hranice tak klikatí, že se pořádně neví, jestli jsme v Uzbekistanu, Kyrgyzstanu nebo Tadžikistanu.

22_po_obd_se_zan_mrait_tak_hledme_zakempovat.nad_nmi_je_sedlo_akubek_4370_m_
Po obede sa začína mračiť, čas kempovať. Nad nami je sedlo Akťubek, 4370 metrov.

Údolí je tak úzké a hluboké, že slunce na nás zasvítilo až v deset hodin. Konečně se ohřejeme. Nad námi ční k nebi skoro svislá, červeně zbarvená skalní stěna vysoká několik set metrů. Sáhli jsme si na docela čerstvý balvan, zvící domu, který z ní vypadl. Perník by byl kompaktnější. Ještěže jsme tady tudy nešli, když se řítil.

Pik Pyramidalnyj

Na východě trčí nejvyšší hora širokého dalekého okolí – Pik Pyramidalnyj – vysoký pět a půl tisíce metrů. Dělí nás od něj další hřeben a údolí. Tam nesměřujeme. Brzo jsme došli k čelu ledovce. Z tunelu v ledové stěně vytéká špinavá řeka, odnášející zbytky hornin, semletých ledovcem, páchnoucí jako kanál.

Ledovec je dole posetý kamením tak hustě, že nějaký led vůbec nevidíte. Stoupáme stezkou po takovém jakoby hřebínku vpravo od ledovce. Tuto hromadu kamení sem odhrnul ledovec a říká se jí boční moréna. Pod nohama se začal objevovat mezi skalami led a pak už jsme se jen brodili sněhem, rozměklým na slunci. Je to o kejhák. Sněhové mosty, skrývající pod sebou trhliny, nedrží a člověk se může propadnout, což obyčejně končí smrtí. Raději se navážeme na lano. Doufáme, že kdyby jeden z nás zahučel do ledové propasti, nestáhne druhého za sebou a ten ho následně zachrání.

Na sedlo vysoké 4500 metrů jsme se vyškrabali relativně svižně. Aklimatizace funguje. Počasí dovoluje se rozhlédnout kolem a je to paráda. Chvilku dumáme o noclehu přímo tady, na hranici mezi Kyrgyzstanem a Tadžikistánem. Ale asi ne. Jsme tu příliš na větru. Šedé čmouhy, které se nenápadně plouží od západu, nám usnadnily rozhodování. Zůstali jsme jen pár set metrů pod hřebenem na druhé straně. Udupali jsme ve sněhu plošinku a postavili stan. A už jsou zde mraky až na zem a hřmí. Rozchumelilo se, tak jsme vaření dokončili uvnitř.
Venku je pořádná vánice a bouřka. Nedaří se mi usnout. Musím myslet na to, že jestli bude tak hnusně, že nebude možné přejít hřeben zpátky…fakt nevím, co bychom si počali. Obejít pohoří dokola by zabralo měsíc. Když se blíží poryv vichru, slyším už z dálky hučení.

22_nejvy_hora_turkestanskho_hbetu_pik_piramidalnyj_5500_m_v_plnm_slunci_
Najvyššia hora Turkestánského chrbátu - Pik Pyramidalnyj, 5509 metrov

Divoce zacloumá stanem, dovnitř vletí hrst sněhu, snad skrz švy…hučení se vzdaluje. Potřebuju čurat. Kdyby šlo jen o to vylézt ze spacáku. Já budu muset vylézt i ze stanu. Potrvá to hodně dlouho, než se odhodlám. Je to kruté, jenže ošidit se to nedá.

Napadá mě výrok jednoho starého čínského filozofa: „Většina lidí se domnívá, že je od okolí oddělena pletí. Avšak lidská pleť je tenká a prostupná, plná děr a otvorů jako roztrhaný kabát. Skulinami proudí nelidské dovnitř i ven. Země i vítr tudy volně profukují. Jsme svrchovaně bezmocní.“ Nezní to zrovna optimisticky, ale musím uznat, že to vystihl.
Jura vedle mne dokáže usnout jakoby se nechumelilo. Projevuje se na něm ten úkaz z řídkého vzduchu; zatím jsem o něm jen četl: Cheyne-Stokesovo dýchání. Dýchá čím dál pomaleji, až přestane…lapá po dechu…probudí se.
Pak nastal klid. Pln naděje kouknu ven – přestalo sněžit a objevily se hvězdy. Jsou dvě po půlnoci.
Napadlo 30 cm prašanu. Pod ním je těžký mokrý sníh. Nová vrstva ho izolovala od nočního mrazu.

Kdybychom obešli kopec před námi, možná bychom uviděli jižní stěnu Piku Alexandra Bloka, ve které ještě nikdo nelezl a prej je naprosto úža. Ale okolí vypadá zatraceně lavinózně. Holý život je přednější. Kašleme na celý Pik Alexandra Bloka i s jeho jižní stěnou a mažeme zpět do Kyrgyzstanu.
Slunce svítí z opačné strany, než včera. Hory vypadají tím pádem úplně jinak. Jako bychom šli jinudy. Udělal jsem pár typických fotek – velká hora, malilinkatý človíček a o poznání rychleji, protože s kopce dolů, kvačíme vstříc obyvatelnějším místům střední Asie. Výprava byla úspěšná. Nikomu se nic nestalo.


  • Chcete sa aj vy vybrať do Kirgizska? Poďte s nami na výlet v spoločnosti ďalších dobrodruhov rovnakej krvnej skupiny: Kirgizsko pre Dobrodruhov 2019.
Komentáre Disqus