Mojí cílovou zemí je právě země vycházejícího slunce. Japonsko. Vyrazil jsem z České republiky 7.4.2013. Do téhle dnes jsem projel ještě Slovensko, Ukrajinu a nyní jsem v Rusku. Přesněji projíždím Kalmyckou republikou.
Dále mě čeká Kazachstán, Kyrgyzstán, Mongolsko, snad Čína, Jižní Korea a Japonsko. A dvakrát se znovu podívám do Ruska.
Už skoro dva měsíce mi dopoledne svítí slunko do obličeje, aby se pozvolna během dne přesunulo, mohlo mi začít spalovat krk. Tak to jde den za dnem, není před ním úniku. Proč? Celý den trávím na silnici, sedím na kole a jedu na východ.
Česká a Slovenská republika
Když jsem vyrážel na tuto cestu, bylo ještě poměrně chladno. Českou republikou jsem prosvištěl s telefonem na uchu abych zařídil vše na co jsem zapomněl. Až v moravskoslezských beskydech jsem si začal užívat tu nádheru kolem sebe. Než jsem se nadál byl jsem na Slovensku. Fatra byla ponořená do ocelových mračen, ze kterých , jak z rozbitého kohoutku, stále ukapávala voda. První dny byly opravdu mokré. Ovšem okamžik, kdy jsem v Popradu zamával Vysokým Tatrám, nastal obrat. Přišlo jaro. Čím dále na východ jsem pokračoval tím bylo lépe. V Humenném už panovalo skutečně letní počasí. Krajina byla krásně rozmanitá a kilometry naskakovaly skoro samy. Na Slovensko mám ty nejlepší vzpomínky, mnoho lidí mi přálo šťastnou cestu, chtěli mi pomoc, nebo mě něčím obdarovali.
Ukrajina
Tu bych rozdělil přesně v půlce na dvě části. Západní, která pro mě byla něco nového, neobjeveného a krásného. Kde jsem se těšil, co nového přinese další den. I když někdy přinesl i pěkné trable. A východní, kde jsem se den za dnem trápil uprostřed nekonečných lánů obilí a monotónnost cesty mě ubíjela. Dnes na to hledím jako na velikou školu. Zjistil jsem co si mohu dovolit na kole a na co si dávat pozor. Především na silnice, které byly jednoduše řečeno šílené. Zakarpatská Ukrajina je krásná a stojí za to navštívit. Svou pouť touto zemí jsem zakončil u břehů Černého moře, které nijak zvlášt nelákalo k vodním radovánkám a tak jsem si jen užíval klidu u moře.
Rusko
Další neznámá byla na řadě. Trasu Rostov, Elista, Astrachaň jsem zvolil z jednoho důvodu. Navštívit Kalmycko. Trvalo pět týdnů a 3000 kilometrů než jsem zastavil u simbolické hranice této buddhistické republiky. Krajina přecházela ve step a astrachaňský vichr mi ukazoval kdo je pánem. Jen s obrovským vypětím sil jsem se sunul kupředu. Všechny útrapy cesty, však dalece vynahrazovali neuvěřitelně přátelští lidé, se kterými jsem se setkal. Obyvatelé Kalmycka mi vyrazili dech. Každý den jsem potkal někoho, kdo mě chtěl nějak přivítat, či pohostit. Ať už to byla lahev piva, nebo domácí oběd.
Skutečně dobrosrdečnost zdejších lidí, je obdivuhodná. Jak jsem se stepí přbližoval k hlavnímu městu Elistě začali se objevovat i první symboly zdejšího náboženství. Čhorteny, svatyně, modlitební praporky. Ovšem, ten opravdový chrám se nacházel až v Elistě. Leží v centru města a na jeho výstavbě se podílely i Tibetští řemeslníci. Tato oáza uprostřed rušného města, dokáže člověka naprosto ohromit. Alespoň mě se tak stalo. Několikrát jsem se vracel do chrámu, abych na sebe nechal působit magickou atmosféru tohoto duchovního místa. I ve zbytku města člověk na každém kroku naráží na architekturu buddhistického stylu. Bohužel jsem se nemohl zdržet delší dobu, a tak ve mně zanechala stopu především návštěva hlavního chrámu.
Nyní jsem nedaleko Kazachstánských hranic. Nemohu se dočkat, až navštívím tuto zemi. Je jedním z hlavních důvodů, této mé cesty.
Bližší informace a zážitky z mé cesty naleznete na www.zdana.cz a na Facebooku: Road towards sunrise
