Postřehy z Norska

Yngvar Brenna - 1.4.2012

Co všechno můžete v Norsku postřehnout? Norsko si ve svých bezedných kapsách schovává nesčetná překvapení, která dokážou přinutit i ty otrlejší z cestovatelů k emotivním výlevům.

Některá tajemství však zůstávají úplně skrytá, což nemusí být tak zcela ke škodě ani lidem ani zemi.

Není norština jako norština

Norové kašlou na ploty, mnohdy se nebojí o svůj majetek.Vdechnuté „ano“ je norským národním jazykovým jevem a nesmíte se z něj leknout. Množství dialektů používaných ve všech situacích i v médiích může přivést cizince, kteří se naučili mluvit standardizovanou norštinou, na pokraj zoufalství. Alespoň to tak přijde mnoha Čechům, kteří se v tom vyznají. Rozmanitost a rozkolísanost norského jazyka se jeví mj. tím, že výrazy, které připadají někomu správné, mohou být pro jiné lidi v dané souvislosti přímo nevhodné. To tvoří hlavolamy nejenom učitelům. „Chladní“ Seveřané rádi při své komunikaci také používají citoslovcí, kterých je v norštině hodně. Norové také personifikují vítr a jeho vlastnosti. Říkají třeba, že „on byl dnes silný (nebo hrubý)“, kde „on“ je ten vítr.

Skutečné kulturní odlišnosti nebo náhody?

Neformálnost Norů v různých situacích je možná až zarážející. Každý si s každým tyká, je běžné chodit po městě nebo do práce ve cvičebních úborech, mnozí chodí do norského národního divadla nebo podobných institucí v džínách, což nejednoho Čecha šokovalo. Slyšel jsem o Češích, kteří navštívili Norsko v chladném období, kterým velice vadilo „věčné“ popotahování usmrkaných lidí třeba v knihovnách a v dopravních prostředcích místo toho, aby se dotyční vysmrkali. Mezi jinými podivíny můžete jako Čech pozorovat místní znuděnou mládež, jak hlavně na venkově a v malých městech túrují auta - už téměř odepsané vraky -, zatáčející slalomově z jednoho kraje silnice na druhý s voňavými wunderbaumy visícími ze zrcátek vevnitř aut, objíždějící kruhové objezdy třeba 60krát jen tak pro srandu. Jsou na své kratochvíle hrdí a jsou mnohdy organizovaní.

Drsný kraj – drsný humor

Způsob vyjadřování severonorských lidí platí mezi lidmi z jižní části země za velmi přímočarý. Lidé věci nazývají pravými jmény a pro lidi z jiných částí Norska jsou to exoti i kvůli svému specifickému humoru, který se vyznačuje extrémy a může vypadat, že je určený jen pro vyvolené (nebo zasvěcené). Polární kruh se z legrace nazývá morálním kruhem, poněvadž mají lidé z jihu Norska takovéto představy o uvolněnějších Severonorech, kteří život berou s větším nadhledem.

Povalující se věci

norsko sognefjell z fannarakenuNorové kašlou na ploty, mnohdy se nebojí o svůj majetek. Ještě se leckde ani nezamyká. Klidně nechají na polní cestě zaparkovaný svůj bagřík, vrtulník, frézu na sníh, na zahrádce domácí trampolínu (které jsou velice v módě). Nejednomu Čechovi se zdálo, že kdo nemá na zahrádce alespoň takový menší bagřík, je prostě beznadějně out. Také může jít hlava kolem z velkého množství zemědělské (těžké) techniky a sněžných pluhů, které jsou ponechávány svému osudu po dlouhou dobu, kdy se zrovna nepoužívají.

Vyčkávací povaha nad zlato?

V mnoha veřejných budovách nemají šatnu, jen háčky na stěnách vestibulu, ale většinou se nekrade, a tak to nikoho neodradí, aby si tam odložil. Ohleduplnost je vžitá: Ztracená či upadlá mikina obvykle nebývá někým přivlastněná, ale někde pověšena, aby byla šance, aby ji majitel znovu nalezl. Mnozí Norové si nedělají hlavu s tím, že by vybírali peníze třeba za zeleninu nebo mýtné za jízdu po soukromé silnici. Vyloží zboží, postaví tam kasičku, ten, který zboží či službu hodlá využít, se sám obslouží a zaplatí. Kdo to poruší, svolá na sebe hněv nadpozemských bytostí číhajících zpoza kamenů a skal.

Nemám co skrývat

V Norsku často nemají v oknech záclony – každý může koukat dovnitř, aniž by to někomu vadilo. Hodně domečků má na střeše trávník a výjimečně můžete na něm vidět třeba pasoucí se kozu. Poštovní schránky z nařízení nebývají přímo u domů, nýbrž tam, kde se setkávají hlavní a přístupová komunikace a to jich bývá několik pohromadě třeba na stojanu se stříškou. Často je najdete pomalované a ozdobně popsané. Kdo má žerď, vztyčí vlajku, je to tradice a zároveň tím dává najevo, že je doma a může se k němu na návštěvu.

Autor: Yngvar Brenna, spolupracovník cestovní kanceláře Mundo, která pořádá zájezdy Norsko.

Komentáre Disqus