Balkánská setkání - 1 časť

Loni jsem v Albanii nebyl ani jednou, tak jsem se tam hodně těšil. Až tak, že jsem se neubránil a vyjel už koncem května. Hlavní cíl: průsmyk Čakor na hraničním hřebenu mezi Černou Horou a Kosovem, vysoký přes 2000 metrů.

Čundru totiž předcházely poeticko – dobrodružné diskusní příspěvky na nakole, tak působivé, že ten Čakor nejde vynechat. Po složitých machinacích a špekulování jak se tam co nejrychleji přiblížit, jsem zvolil autobus Praha – Sofia. Obhospodařuje ho Bulharská firma. Jezdí denně a zastavuje i v Brně. V poledne prostě nasednete a další den kolem deváté jste na konečné. V pátek 30.5. vypadá bus poloprázdně. Je to dobrý. Šofér určitě bude dělat fóry, že s velocipedem nemožno. Bude si mě zpracovávat, abych se nepokoušel smlouvat až řekne cenu za odvoz. Nezklamal mě a já jeho taky ne. 1200 kaček do Niše v Serbii – to ustojím. Nemám zájem zbytečně provokovat, tak se o jízdenku nezajímám.

Nechal jsem se vysadit 40 kiláků před městem Niš, na exitu Paračin. Kolo jsme naložili vcelku, tak jen připevnit batožinu a jedem – kam jinam než do Paračinu. Dvě hodiny po půlnoci a tady to kypí, jakoby večer teprve začínal. Kolem dancingů je randál jako ve slévárně. Všude šťastné a veselé  postavy. Připadám si jako v Kusturicově filmu. Trvalo to dlouho než jsem opustil území veřejného osvětlení. Jsem v teritoriu zemědělců. Všude kolem rovina, lány kapusty, kukuřice...další v té husté tmě neindetifikuju. Ani nevím v čem jsem si ustlal. Ale smetiště to nebude. Jediný komár se dal snadno zahnat. V Serbii jsem ztrávil ještě jednu noc. Další večer mě zastihl už na hraničním přechodu do Montenega. Kolem srbské celnice se poflakovali čtyři toulaví psi, a u Černohorské, která byla o pár kilometrů dál, jich bylo šest. Černá Hora je pro trempa zajímavá parádně nízkou hustotou lidí. Na 14 000 km² jich žije jen 620 000. Zákaz nocování ve volné přírodě přece nemůžou brát vážně ani zákonodárci. Hned po ránu jsem trochu stoupal a dostal se na úbočí ohromného kaňonu. Řeka Ibar teče stovky metrů pode mnou nedotčena blízkostí civilizace. Hromady odpadků jsou jen u míst, kde se vozovka rozšiřuje aby se auta mohla míjet. Sortiment obvyklý: vyspělá obalová technika proložená hnijícími zvířaty. Ale ten binec nemá šanci se dostat až dolů k říčce. Je to tam hodně hluboko a skalnaté svahy porostlé vegetací nejsou úplně svislé. Čundr tam dole by bezpochyby byla parádní rekreace.

Kolosální zapálené smetiště. Šmejdí po něm dvě cikánky. Zkušeně odhaduju, že použitelných věcí tam musí být mraky. Rodina bydlí pod přilehlým mostem. Kolem dvou chatrčí dovádí čtyři psi. Ve sporáku pod širákem vesele plápolá oheň. Připravuje se snídaně. Namazané rohlíky, cafe, miska zeleninového salátu...vypadá to tam ohromně pohodově. Na dece mladá maminka s robátkem se vyhřívá v ranním sluníčku. Chlapi šmejdí kolem kempu. Zdravíme se s úsměvy přes celý obličej. Mezi řečí trochu fotím. Pak začali natahovat ruku dlaní nahoru, a neznamenalo to: „podívej, naše ruce nedrží zbraň“. Nemá smysl toto interesantní setkání prodlužovat. S kopce akceleruju aniž bych u toho vypadal nepřirozeně křečovitě. Cigorky jsou v klidu. Asi to dramatizuju. Z mostu se otvírá pohled dolů do rokliny. Lavina odpadků, valící se úbočím, je impozantní. Vítr mám v zádech. Dusivý dávivý čoud zapáleného smetiště zamořuje celé údolí. Cesta teď klesá, i když jedu stále proti proudu. Tunelů jsou  tu desítky a v některých je docela tma.

Dolů k řece jsem se dostal před letoviskem Rožaje. Tady je odpadky zanesené celé koryto. Fuj tajbl. Ten vandr dnem kaňonu by musel začít dole při hranici se Srbií. Tady by se mohlo jednomu udělat zle a nikam by se nešlo. Ale dojít sem proti proudu...Tam v kaňonu - určitě bychom tu krásnou vodu, do tyrkysova prosycenou kyslíkem, pili... Cestou přes hory do města Berane na řece Lim jsem projel skrz dalších zhruba 10 tunelů. V Norsku by to bylo normální, ale od Černé Hory bych to teda nečekal. Tohle je nejnižší místo dne – 700 m n.m. Pověstmi opředený průsmyk Čakor je někde přímo přede mnou. Fest se tam mračí a hromy divo bijou. Mám v plánu se tam vydat až si projedu údolí řeky Cemi v Albanii. Takže teď volím směr na hlavní město Podgoricu. Přes horské sedlo vysoké 1570 metrů (shora už vidno rozeklané štíty hor Prokletí) sjíždím k řece Tara známé největším kaňonem v Evropě...aspoň to tvrdí některé propagační turistické letáky...

Po horkém počasí v Serbii nastala Černohorská vlhká kosa. Utěšuju se, že za horama, vlastně před horama, je hůř. Vždyť se nacházím ve srážkovém stínu. V hospodě v Matěševu (1000 m n.m.) koštuje cafe 0,5€ a cigára ameriky 0.8. Dále to znám. Tady tudy jsme se vraceli z Albanie předpředpředloni s Patricií. Sjezd k Podgorici je dlouhý. To město je jen 140 metrů nad mořem. Po pár dnech klidu si bohatě užívám autosmradu a prachu. Vymotat se z města je dost komplikované. Je třeba jet po šipce na Cetynj, Bar, Nikšič (přitom každé z těch měst je diametrálně jinde) a pak doleva na Tuzi. Definitivně nabírám kurz na Čakor. Potrvá to pár dní, než se pod něj doploužím. Na noc jsem se rozložil ještě v Černé Hoře.Vedro bylo až nepříjemné. Jsem jen 70 metrů nad mořem. Už před pátou zděšen naslouchám kravímu funění těsně za plátnem stanu. Ta kráva má zřejmě ráda lidi. Takhle svižně jsem nevstal ani nepamatuju. V sedm slyším od silnice volání. Sedlák sem vypustil krávy jen na noc a teď je odvádí. Vůbec jsme se neviděli. Při pohledu na velikého krásně barevného křižáka, trůnícího vysoko na své pavučině, vyvstává se vší naléhavostí otázka, jak on, doprčic, natáhne mezi dva stromy to první vlákno ?! po návratu jsem rozpoutal na netu debatu na tohle téma. Experti našli řešení ve wikipedii, ale pouze anglicky. On to první nosné vlákno prostě pustí po větru. Až se někde zachytí, přejde po něm. jan_vlasak-albaniePřekvapuje mě, že hladina Skadarského jezera není hustě posetá květy leknínů. Začátkem června je jejich čas. Asi jsem tu příliš brzo ráno a květy se ještě nerozvily. Křovinaté porosty granátových jablek jsou červeně rozkvetlé jako normálně touto dobou. Nevím kdy ty jablka uzrají. Předloni v polovině září ještě zralé nebyly. Hladce projíždím celnicí. O pár stovek metrů dál čeká překvapení. Zbrusu nová benzinka s cafe-barem a směnárnou. Prodal jsem 30 € za 3360 Leků. Kurz se roky nemění. Tož zase v oblíbené Albanii. Od roku 2004 po páté. Země orlů – Shqiperia – rozlohou jako Morava, 3,5 milionu obyvatel, 800 000 bunkrů, které nechal zbudovat Enver Hodža v 60. letech pro případ útoku proradných imperialistů. Často jsou namířeny střílnami proti sobě, neboť se počítalo i s třídním nepřítelem.

V divokém závěru roku 1996 se do domácností dostalo 650 000 střelných zbraní, většinou samopalů AK 47, tedy kalašnikovů. (Podrobně a barvitě to popisuje Robert Young Pelton ve své knize Průvodce cestovatele po nebezpečných místech světa. Vydána byla v Praze na sklonku léta 1999.) Jednomu to dodá klidu a pohody na duši. Ví, že kdyby něco, vždycky ho má kdo chránit. Hned za benzinkou opouštím hlavní cestu a dávám se k severu. Přes 750 metrů vysoký hřbet s vesnicí se klikatě spouštím na druhou stranu. Asfalt nahoře definitivně skončil. Další cesta – to je už jen skála a kamení. Pohledy shora do údolí údolí říčky Cemi stojí zato. Dostal jsem se přímo mezi dramaticky strmé špičaté horské štíty Prokletí a vydávám se proti proudu říčky k dědině Tamara. V tomto údolí jsem byl už několikrát. Cesta končí v městečku Vermoš v lůnu hor. Takže nezbylo než se vrátit po stejné cestě. Než udělali hraniční přechod do Montenegra – do Gusinje. Je tam od předloňska. Teď si tu trasu dám až na samý konec a ještě dál. V závodě s černým mrakem jsem vyhrál. Na návsi jsem v klidu stačil vybrat hospodu se zastřešenou verandou ještě dřív než nastalo boží dopuštění – šílený vodorovný liják. Fakt nevím jak bych tohle venku přežil.

Chlapi se hned dávají do řeči. Pro Albánce je ideál odjet vydělávat do zahraničí, nejlíp do západní Evropy. Proto se snaží učit cizí jazyky. Dost jich to láme italsky. Do Italie to mají 80 km přes moře. Učí se z tamní televize. V kterési ekonomické ročence jsem se dočetl, že 11 milionů Albánců, působících na západě, posílá svým rodinám dokopy 600 milionů USD ročně. Na těchto příspěvcích prej stojí albánská ekonomika. Tady to na mě jeden zkouší engliš. To se hodí. Vedeme stejný řeči jako vždycky při těchto příležitostech. Odkud jedu, odkud jsu, kam směřuju...chválím Albanii a dodávám, že jsem tu už po páté. To je potěší, a hned je na stole panák rakije. Za hodinu se průtrž přehnala a já zrestauroval síly, tak můžu pokračovat. Z cesty je řeka, samá peřej. Blatníky tentokrát nevezu zbytečně.

Skoro vůbec nefotím. V tomto údolí jsem fajn pofotil minule a krom toho je teď nefotogenicky tmavě šedo a mrholí. Tenkrát jsme vystoupali do výšky necelých 1000 metrů - na hřbet, kde se cesta lámala dolů. Tam jsme se otočili zpět, abychom stihli dojet do večera zpět ke Skadarskému jezeru. jan_vlasak-albanie_1V 17:45 jsu nahoře. Vypadá to tady jako sedlo v hřebenu – rozvodí, ale úplně jist si tím nejsu. Každopádně teď pojedu dole kopcom. Jsu zvědav kam poteče potok, až ho zase uvidím. Po necelých dvou kilometrech jsem se přiblížil ke dnu doliny. Pod sebou vidím mezi keři a stromy krásně vodorovné loučky. Pokosené nebo vypasené, takže courání se vysokou mokrou trávou odpadne. Na protější stráni stojí velký kamenný dům. Není jisté, že je obydlený. Otvírám zátaras z klád a scházím na louku, rozparcelovanou ploty ze spletených větví a trní, kolo nechávám pod velikým ořešákem a jdu obhlédnout okolí. Cestou k domu musím přebrodit potok. Zurčí zprava doleva. Jedu tedy stále proti proudu. Dále se nedostanu přes barikády z trní. Pod tím stromem nejsu vidět ani z cesty ani od chalupy. To je dobře.

Mám sebou dřívkový vařič. Jednak je lehčí a za druhé - je to takový kopromis mezi pohodlím klasického vařiče a poezií ohně. Dnes jsem byl dost skeptik, jestli při tom mokru se podaří ho zapálit. Otop získám z trněných plotů. Hoří znamenitě. Zničehonic mám za zády babku v gumákách. Tváří se přátelsky. Základ debaty tvoří témata odkud jedu, kam, co tu dělám, mizerné počasí, krásná Škiperija...Babka schválila můj záměr tady přenocovat a vrátila se domů. Všimnul jsem si dalšího pohybu v krajině. Pod skalními stěnami nad domem žene horal stádečko ovcí z pastvy. Taky přišel na kus řeči. Samože mluví jenom albánsky, ale když je vůle se dorozumět, tak si porozumíte. S kyselým obličejem si klepe na hlavu. Ocenil by ňáké patáky proti bolesti. Na tohle jsem připraven. Dávám mu aspirin, calcium, živočišné uhlí, quajacuran na housera...dojatě děkuje a já děkuju za dva malé bochníčky ovčího sýra. Vydrží mně do konce vandru. Brzo ráno se ozývá ze silnice intenzivní troubení. Odhaduju, že sousedům dovezli nákup, poštu a tak. Zajdu se za nimi podívat. Přes ohradu z trní se dostanu po skalce, která tvoří takové jakoby schůdky. Tetka zrovna sype slepicím. Zve do chalupy, do rozlehlé kuchyně. Tady se žije přírodně. Omítka na stěnách už dlouho nepoznala vápno. V krbu visí nad ohništěm kotlík, ale oheň hoří jen ve sporáku uprostřed místnosti. Popijem rakiju, vyměníme si adresy, abych mohl poslat fotky. Dostal jsem kus chleba pečeného v kulatém plechu. Chutnal neslaně nemastně. Jakoby byl pečený ze surových otrub. Parádní zážitek. Sem bych se těžko dostal kdybych nejel na kole. Pěšky bych sem nedošel a kdybych jel ňákým motorem, nezastavil bych tu. Ten dům je pár stovek metrů od silnice. V jedenáct jsem definitivně nahoře – v 1400 metrech. Od noclehu jsem se vzdálil 8 km. Průměrně tedy 4 km / hod. Vzhledem ke kvalitě cesty a k faktu, že jedu na těžko a k tomu do kopce, je ta rychlost v normě. Je tu dědina a samozřejmě cafe-bar spojený s obchůdkem. Dávám obligátní cafe. Obchůdek vede pěkné mladé děvče, které ke všemu mluví anglicky. Tož ještě půldeci rakije. Že působila léta v Londýně a teď ji government pověřil vedením tohoto krámku. Chválím albánská děvčata. Nepřejídají se a mají pěkné postavy. Česká děvčata moc žerou, tak není divu, že jsou samý sulc.

Dalo se do hustého deště. Cestář, kterého jsem potkal na cestě, se zvolna, rozvážně, v jedné ruce deštník, v druhé lopatu, sune k domovu. jan_vlasak-albanie_2Řeka Lim má u Varmoše výšku 1050 metrů. Na Černohorské celnici končí drncání a začíná asfalt. Odbočka na Čakor je v Murinu – u centrální krčmy. „Jo, je to puť na Čakor, ale ty tam nemůžeš. Veliké brdo...není tam asfalt.“ Dělají se důležití chlapi, co tu sedí na pivu. Pche! Špatně mě, borci odhadujete. Z kamení ani z kopce se nezhroutím. „Něma problema“, odpovídám a chystám se jet dál.

„Je tam hromada vojska. Nenechají tě projet. Není tam celnica.“ Hmm, tak to je vážnější důvod. Ptám se o kus dál jiných chlapů. Říkají to samé. Škoda. Musím teda znovu do Andrijevice a stejnou cestou, kterou jsem jel před pár dny, do Rožaje, a tam odbočit k jihu na průsmyk vysoký 1800 metrů. Tohle je nejkratší cesta do Kosova – do města Peč. Tentokrát jsem lijáku neunikl. Celnice je ve výšce skoro 1800 metrů, tak nepřekvapí, že teploměr ukazuje 8°. Celníci mě nekompromisně vyhání z prostoru celnice. Zachrání mě veranda před WC. Zamknutými, takže sem nikdo nechodí a já tu mám klid a soukromí. Voda už se dostala na kůži. Rychle musím obléct zbytek věcí, co tu mám, než mě rozklepe zima. Suché oblečení – triko s dlouhými rukávy a flanelová košile - musí přijít úplně dospod. Bundu větrovku aplikovat pod goretex.

Déšť vůbec neslábne. Pak přece jen trošku, jestli se to jen nezdá. Tož jedu. Je dobře že stále do kopce. Trochu se zahřeju pohybem. V 1850 metrech se cesta definitivně láme do nížiny – do tepla. Už abych tam byl. Ale na ten sjezd o kilometr níž se vůbec netěším. Leje a leje. Je mně příšerná zima. Brzo jsem se rozklepal tak, že mám problém udržet rovnováhu. Otvírají se pohledy jako z letadla na úrodnou placatou nížinu. U silnice stojí stánek s občerstvením. Polomrtvej, šeredně zmrzlej, vcházím do boudy. Mladý kluk, jak mě zmerčil, bez otálení odbíhá ven pro dřevo a zatápí v kamínkách. Blahodárné teplo se od pícky okamžitě šíří a já taju a následně osychám. Ledově mokré svršky visí nad kamny. Tam je jim nejlíp. Mladík bydlí v Peči. Do svého obchůdku jezdí denně stopem – ráno sem, večer zpět. To se ví, že jsem koupil perníčky a limonádu, abych mu zvýšil tržbu. Zatím co jsem se úspěšně konsolidoval, přestalo pršet, tak můžu pokračovat. Pokračovanie: Balkánská setkáni - 2. časť